Senátoři schválili všechny tři kandidáty na ústavní soudce nominované Petrem Pavlem, tedy i Roberta Fremra. Ten budoval soudcovskou kariéru v osmdesátých letech. V roce 1982 se stal soudcem Obvodního soudu pro Prahu 4, v roce 1986 působil již na soudu městském – a v roce 1989 mířil dokonce na republikový nejvyšší soud. Od října do listopadu 1989 byl členem KSČ – v 31 letech. Těžko najdeme modelovější příklad kariérního komunisty. Současně vidíme, že ambice tohoto muže převyšovaly schopnost odhadu politického vývoje, neboť vstupovat do Strany v říjnu 1989 je vizitka sama o sobě.

Senátor Zdeněk Papoušek (KDU–ČSL) poukázal na Gerlochův vstup do předlistopadové komunistické strany v období normalizace. Marek Hilšer z klubu Starostů upozornil na to, že pan Gerloch ve svém životopise neuvedl práce před rokem 1995 a to, že působil na vysokých školách, které produkovaly „turbostudenty z řad politiků a policistů“. Aleš Gerloch se hájil tím, že do skandálů těchto škol nebyl zapleten a že v životopise uvedl podle zvyklostí jen své publikace za uplynulých deset let.

Na moment si představme, že by pana Fremra nenavrhl kariérní komunista Pavel, ale komunista z přesvědčení, který na začátku normalizace z KSČ na protest proti sovětské okupaci vystoupil, tedy Miloš Zeman. Nechme nyní stranou skutečnost, že Miloš Zeman by někoho, kdo vstoupil do strany v říjnu 1989, nikdy nenavrhnul, neboť neměl kariéristy rád.

Co by se dělo? Možná ještě týž den by M. Minář a jeho Milion chvilek svolávali mohutný protest. Letná by byla zaplavena hesly, že musíme bránit demokracii proti návratu komunismu. Lidé by se šikovali a připínali by si odznaky s logem přesýpacích hodin zabudovaných do otazníku. Proti panu Fremrovi nic nemají? Je to právě Milion chvilek pro demokracii, který se prezentoval požadavky na ústavnost a kritizoval totalitní praktiky. Ve skutečnosti pomohl k moci stranám, které si počínají protiprávně (například uplatňováním principu kolektivní viny v případu ruských tenistek), které cenzurují jiné názory než ty, které jim vyhovují – a „nevhodné názory“ jsou dokonce kriminalizovány.

Vraťme se však k panu Fremrovi. Kauza z Olšanských hřbitovů jako by neexistovala. Že v ní padly za vandalismus exemplární tresty? Možná se to dnes těm, kteří schvalují 5 a půl roku pro Tomáše Čermáka za nenávistné výroky vůči stávající vládě, líbí.

Pan Fremr se vlastně stává jakýmsi lakmusem stavu naší demokracie. Hájí se tím, že nezákonné praktiky v kauze Olšanských hřbitovů nešlo odhalit. Že jenom dělal, co se po něm chtělo. Ještě chybí, aby dodal, že to byla mladická nerozvážnost. Faktem je, že pan Fremr po zmíněné kauze kariérně vyrostl. Natolik, že vstoupil do KSČ.

Zřejmě nastala doba, kdy podobné charaktery na nejvyšších místech v justici opět potřebujeme. Mají již s „dezoláty“ bohaté skutečnosti – a při jejich souzení nebudou mít žádné morální zábrany. Pouze chybí, aby se ústavním soudcem stal rovněž Josef Monsport, který se jako prokurátor podílel na perzekuci členů Jazzové sekce.

Z mého pohledu je nechutné, kam se „politická kultura“ v současnosti posunula. Jsme totiž svědky naprostého bezpráví, které můžeme sledovat v přímém přenosu takřka dnes a denně. Matěj Hollan bez uzardění hájí užívání kokainu v politice s tím, že je to cosi naprosto běžné. Pokud je tomu tak, hlouběji již náš politický systém ani klesnout nemohl. Je totiž úplně jedno, v jakém čase politik drogy užívá – jestli při práci nebo ve svém volnu. Podporuje tak totiž organizovaný zločin – a mějme na paměti, že psychotropní a návykové látky poškozují mozek. Člověk, který bere drogy, je závislým – a tedy vydíratelným a manipulovatelným. Na druhou stranu je nutné si přiznat, že hrát si na antikomunisty, a současně doporučit pana Fremra na ústavního soudce, asi za střízlivého stavu nelze.

Senátoři nám názorně předvedli, že žádnou pojistkou demokracie opravdu nejsou. Že nehájí obecné principy a hodnoty, ale v zájmu Fialova kabinetu podpoří kohokoli, i kdyby to byl nejvyšší pekelník. Nabízí se otázka, k čemu je taková instituce dobrá.